Jmenuji se Ivana Jelínková. Jsem mamka tří velmi svéhlavých dětí. Každé z mých dětí je úplně jiné, každé přivedlo do rodiny úplně jiná témata k řešení.

Byl to hlavně jejich odvážný přístup k jejich dosavadním životním lekcím a opakovaná zkušenost, že vždy jim to přineslo něco lepšího, co mě a mému muži, pomohlo ke smíření se s mnohými věcmi v životě, k pochopení mnohých situací a k nalezení větší pokory a úcty k životu a ke všemu, co nás v něm potká.

Nejen moje děti a jejich úspěchy a pády, ale předně mé vlastní potíže v životě zasahující různé jeho oblasti mě pomalu navrátily k té malé holčičce, která chce konečně malovat, tvořit a dělat více věcí z radosti.

Malování a jiné kreativní tvoření, mě bavilo už v dětství. Když jsem takto tvořila, cítila jsem se v bezpečí, silná, schopná, velká. Byl to můj úkryt, do kterého jsem vždycky zalezla, kdykoliv to bylo jen možné.

Avšak, v dětství uvěříme od svých nejbližších ledasčemu. Byla to moje lekce, moje krásná cesta, která mě po padesátce přivedla do místa, kde nyní stojím se štětcem v ruce (obrazně řečeno) a s nadšeným výrazem znovu té malé holky tehdy začínám znovu malovat a tvořit.

Vše, co takto rukama nyní tvořím, je však už jiné než v dětství. Je to hlubší o všechny ty pády, ale i o pocity štěstí a dojetí, které jsem měla možnost dosud prožít.

Nevím, kam mě tento můj návrat k malování a dalšímu kreativnímu vyjádření povede, ale nyní už vím, že se chci věnovat sobě, a tedy i tomu, co mě naplňuje a dělá šťastnou. A svoji sílu si tím tak beru zpět.